Jde o vyplacení a vypovězení nevýhodných úvěrů a půjček, případně vyplacení exekucí. Tato služba je určena klientům, kteří disponují majetkem, například automobilem nebo nemovitostí. V případě tohoto přeúvěrování se pohybuje úroková sazba velmi nízko a na měsíčních splátkách můžete ušetřit až 50%. Jde o takzvané mimosoudního oddlužení, při kterém Vám pomůže dluhová poradna efektivně se zbavit řady dluhů i vysokých a neúnosných splátek.
Naše společnost při jednáních s Vašimi věřiteli navrhuje případné snížení Vašich splátek a nastavení nového splátkového kalendáře tak, aby pro Vás nebyl tolik stresující a dal se lépe dodržovat. V takovém případě může dojít k ponížení splátek a Vám tak zůstává více peněz v rodinném rozpočtu a naopak méně starostí či obav z případného splácení po termínech splatnosti.
Soudní oddlužení je stále častěji vyhledávaný způsob oddlužení klienta. Je to poměrně složitý administrativní proces, při kterém dluhová poradna klienta zastupuje v jednání s jeho insolvenčním správcem o možnosti schválení soudního oddlužení. Při soudním oddlužení nakonec klientovi odpadá až 70% veškerých závazků. To ale pod podmínkou, že bude 5 let řádně splácet veškeré finanční závazky poměrně podle jejich výše.
Dluhová poradna zastupuje na základě plné moci klienta při jednání s věřiteli. V rámci mimosoudního oddlužení se pro klienta snažíme získat nové, výhodnější podmínky pro plnění jeho závazků.
Našim klientům poskytujeme ve spolupráci s právníky a advokáty možnost právního zastoupení při soudních sporech s věřiteli u obecných i rozhodčích soudů. Provádíme také analýzu úvěrových smluv a další právní poradenství.
Jedná se o postup, při kterém dluhová poradna jedná s věřiteli bez účasti soudů a snaží se pro klienta domluvit nové výhodnější podmínky pro řádné plnění jeho závazků vůči věřiteli.
Do jednání nevstupují žádné orgány státní správy ani insolvenční správce, proto je oproti soudnímu oddlužení administrativně i procesně mnohem jednodušší. K typickým příkladům patří např. navržení nových splátkových kalendářů, snížení nebo oddálení splátek, odpuštění úroků z prodlení, smluvních pokut apod. Klientovi se tak přímo snižuje celková zadluženost i měsíční výdaje spojené se správou jeho dluhu.
Osobní bankrot neboli insolvence je krajní a poslední řešení Vaší situace. Naše dluhová poradna se k němu uchyluje, jen pokud nelze problém řešit jinými způsoby mimosoudního oddlužení. Vždy preferujeme dohodu s věřiteli a snažíme se oddlužit naše klienty co nejschůdnější cestou.
JUDr. Michal Žižlavský
Insolvenční řízení podnikatele se podobá šachové hře. Černé figurky má dlužník, bílé mají věřitelé. Malí věřitelé jsou pěšáci, zaměstnanci střelci, majoritní věřitelé ovládají koně a věže a zajištěný věřitel hraje bílou dámou. Černou dámu mají statutární zástupci dlužníka, vedoucí pracovníci dlužníka táhnou střelci a koňmi a věžemi hrají (často skrytě) společníci a jiné ovládající osoby. Ti se někdy pohybují ambivalentně na obou stranách šachovnice, když hájí zájem dlužníka a současně proti němu mají pohledávky.
Pravidla hry stanoví zákon. Ten říká, co může a nemůže činit ta která figurka. Věřitelé hrají o svá aktiva v podobě pohledávek proti dlužníkovi. Dlužník hraje o svá aktiva v podobě provozovaného podniku nebo dílčího majetku. Všichni hrají o čas. Dlužník hraje často o přežití. Manažeři dlužníka hrají o svou osobní odpovědnost.
Jednotliví pěšáci do hry sami vážně nezasáhnou. Hru o aktiva hrají klíčoví hráči na černé a bílé straně šachovnice.
Kdo hraje o aktiva?
Dlužník má zákonnou povinnost podat insolvenční návrh, když je jeho firma v úpadku.3 Na černé straně šachovnice mohou (musí) jednat především ti, kdo jsou povinni podat za dlužníka insolvenční návrh. To jsou buď fyzické osoby podnikatelé nebo členové statutárních orgánů právnických osob. Ti se musí rozhodnout, zda chtějí hrát o aktiva (pro)aktivně nebo reaktivně. V prvém případě budou hybnou silou insolvenčního řízení. V druhém případě budou dělat jen to, k čemu je donutí jiní.
Pokud netáhnou jako první černé figurky, začíná hra standardně na bílé straně šachovnice. Někdy podávají insolvenční návrh zaměstnanci. Ti ale zpravidla nedávají hře potřebnou dynamiku. Reálnou sílu hrát o aktiva dlužníka na bílé straně šachovnice mají zajištění věřitelé a velcí nezajištění věřitelé. Právě oni mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit způsob řešení úpadku dlužníka a tím i
výsledek hry o jeho aktiva. Záleží na tom, kdo z nich bude hrát (pro)aktivně. Jejich zájmy jsou totiž často v rozporu.
Taktika a plán hry
Šachy jsou náročná hra. Hra o aktiva dlužníka je ale ještě složitější. Šachy hrají jen dva hráči. Existuje jednotná vůle jak na bílé, tak na černé straně šachovnice. To neplatí v insolvenčním řízení, kde si každá figurka žije svým životem a má své vlastní motivy. Nezajištěný obchodní věřitel může mít zájem na reorganizaci, když je celý majetek dlužníka zajištěn. V konkursu nic nezíská (vše dostane zajištěný věřitel) a ještě přijde o zákazníka. V reorganizaci může být uhrazena část jeho pohledávky a navíc získá platby za další dodávky dlužníkovi při plnění reorganizačního plánu. To se nemusí líbit zajištěnému věřiteli, který dosáhne rychlejšího uspokojení své pohledávky zpeněžením zajištění v konkursu a reorganizaci může vidět jen jako zbytečné „projídání“ majetku dlužníka. Zajištěný věřitel bude v takové situaci procesním nepřítelem nezajištěného věřitele, který se naopak může stát spojencem dlužníka, který se chce reorganizovat.
Výsledek insolvenčního řízení je průnikem zájmů a aktivit více hráčů. Je zde zastoupen faktor nejistoty i prvek pasivity části věřitelů a někdy i dlužníka, který svá práva v řízení nevykonává nebo se jen tváří, že je vykonává (bílý kůň na černé straně šachovnice). Konečný výsledek hry o aktiva dlužníka přirozeně ovlivní zejména aktivní hráči. Mohou jej ovlivnit ve svůj prospěch ale i ve svůj neprospěch podle toho, jak dobře umí hrát hru jménem insolvenční řízení. Nestačí vědět, jak táhne ta která figurka, záleží na zkušenostech a taktice postupu. Taktika může být skryta pod hladinou a nemusí být čitelná z insolvenčního rejstříku. Velký rozdíl je například v pasivitě z neznalosti a pasivitě na základě racionálního rozhodnutí. (Pro)aktivní přístup neznamená být vždy akční, bez ohledu na to, zda nepromyšlené tahy na šachovnici ohrožují krále. Klíčová figurka často ztratí silnou výchozí pozici proto, že nemá dostatečnou zkušenost s fungováním justice a volí špatnou strategii postupu. Výsledek hry o aktiva výrazně ovlivňuje kvalita plánu na dosažení sledovaného cíle a zvolená taktika postupu.
Řízený konkurs
Řízený konkurs představuje (pro)aktivní postup, kdy účastník řízení efektivně využívá svých zákonných práv k tomu, aby dosáhl sledovaného cíle a omezil svá rizika. Kontrola průběhu insolvenčního řízení vytváří stejnou přidanou hodnotu, jakou má jízda auta s řidičem oproti jízdě auta bez řidiče. To platí jak pro dlužníka, tak pro věřitele.
Dlužník se může (pro)aktivně bránit nedůvodnému návrhu věřitele na prohlášení konkursu s cílem otočit pozici a zaútočit na věřitele s pohledávkou na náhradu škody, způsobené šikanózním návrhem. V takovém případě hraje o aktiva jak dlužník, tak věřitelé. Dlužník ale také může uznat svůj úpadek a usilovat jen o bezpečný dojezd předlužené firmy, její zaparkování a odevzdání klíčů věřitelům, což umožní svobodný odchod řidiče.
Mají-li být rizika dlužníka pod kontrolou, musí se před podáním insolvenčního návrhu provést důkladné due diligence podkladů, které bude vyžadovat soud. Je vhodné vyhodnotit podklady předtím,
než je bude analyzovat insolvenční správce, soud, věřitelé a případně státní zástupce, který se někdy účastní insolvenčního řízení. U středně velké firmy trvá specializované due diligence zhruba měsíc. Tento čas nelze dohnat později. Nedostatečná příprava na soudní proces před zahájením insolvenčního řízení podstatně zvyšuje rizika jednajících osob. Čím více času je na přípravu, tím účinnější mohou být opatření na ochranu před firemními i osobními riziky. Nejobtížnější situace nastává, když dlužník začíná řešit problém až po podání věřitelského insolvenčního návrhu.
Řídit konkurs svého dlužníka mohou i věřitelé a nic jiného jim ani nezbude, když situaci neřeší dlužník. Věřitelé přirozeně sledují jiné cíle než dlužník. Mají zájem na co nejvyšším uspokojení své pohledávky. Když není z čeho platit, půjde jim zpravidla o dohledání majetku dlužníka a uplatnění odpovědnosti manažerů dlužníka. Nezvládnuté insolvenční řízení může mít dopad nejen na aktiva věřitele v důsledku nízkého uspokojení jeho pohledávky, ale i na jeho pasiva, když věřitel vytváří nekvalifikovaným postupem vlastní závazky. To hrozí, dojde-li k odmítnutí nebo zamítnutí jeho insolvenčního návrhu. Věřitel pak odpovídá za škodu, kterou mohl způsobit nedůvodným návrhem dlužníkovi anebo jiným osobám. Tuto odpovědnost posiluje tzv. protišikanózní novela insolvenčního zákona, kterou již schválila poslanecká sněmovna.5 Další riziko hrozí věřiteli při popření jeho chybně přihlášené pohledávky nebo při nesprávně vyčíslené hodnotě zajištění jeho pohledávky. Zde věřitel v insolvenčním řízení nic nedostane a soud mu ještě uloží, aby zaplatil do podstaty částku ve výši přihlášené pohledávky anebo ve výši nadhodnoceného zajištění.6 Jednatelé a členové představenstev věřitelů odpovídají osobně za to, že zajistí kvalifikovaný postup své společnosti v insolvenčním řízení.7 Je v jejich zájmu, aby řešili úpadek obchodního partnera (pro)aktivně a kvalifikovaně.
Reorganizace
Nejnáročnější variantu hry o aktiva dlužníka představuje proces reorganizace. Jde o soudní restrukturalizaci firmy, která spočívá ve změně kapitálové a/nebo majetkové struktury korporace a která umožňuje podnikateli reagovat na nové poměry na trhu (např. na ekonomickou krizi) a tím přežít. Firma, která se nachází v úpadku, se už nemůže restrukturalizovat mimosoudně. Zákon jí zakazuje provádět zásadní majetkové operace a uspokojovat některé věřitele na úkor jiných. Nový insolvenční zákon jí ale umožňuje soudní reorganizaci, která je možná nejen u právnických osob ale i v případě podnikajících fyzických osob.
Reorganizace je restrukturalizací firmy dlužníka, jen probíhá podle přesně stanovených pravidel v rámci soudního (insolvenčního) řízení, pod kontrolou těch věřitelů, kteří jednají (pro)aktivně. Jejím smyslem je postupné uspokojení části pohledávek věřitelů při zachování provozu podniku dlužníka, na základě reorganizačního plánu, který přijmou věřitelé a který schválí soud. Není ale vyloučeno ani takové pojetí reorganizace, kdy se jen prodá běžící podnik dlužníka s cílem uspokojit věřitele z výtěžku jeho zpeněžení.
Soudní reorganizace je sofistikovaný proces, který zahrnuje tyto fáze:
Každá dílčí etapa má svá přesná pravidla a její výsledek ovlivňuje taktika postupu klíčových hráčů. S ohledem na potřebu zajistit provozní financování podniku do doby přijetí reorganizačního plánu hraje klíčovou roli faktor času. To se týká zejména období od první do třetí etapy, kdy ještě není jisté, jaké řešení bude obsahovat reorganizační plán. „Nejistá sezóna“ trvá běžně více než rok. Tato mezihra často usmrtí podnik a znehodnotí aktiva, z nichž mají být uspokojeni věřitelé.
Málokdo přitom ví, že existuje způsob, jak zkrátit kritické období, a to v ideálním případě až na 15 dnů. To ale vyžaduje efektivní (pro)aktivní jednání dlužníka a věřitelů ještě před zahájením insolvenčního řízení. Před podáním insolvenčního návrhu musí být dosaženo dohody o reorganizačním plánu tak, že jej ve lhůtě stanovené dlužníkem a písemně oznámené jeho známým věřitelům přijme předepsanou formou (hlasovacími lístky) alespoň polovina zajištěných a polovina nezajištěných věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. Jedině u takto předem připravené reorganizace může soud spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku reorganizací. O insolvenčním návrhu dlužníka, který obsahuje vše potřebné, soud rozhodne ve lhůtě 15 dnů od jeho podání a v téže lhůtě rozhodne o povolení reorganizace. Dalším bonusem je, že soud ustanoví insolvenčním správcem toho, kdo je uveden v reorganizačním plánu a má tedy důvěru klíčových hráčů.
Závěr
Když je firma v úpadku, hraje se o její aktiva a vznikají specifická rizika nejen jí ale i jejím manažerům, společníkům a věřitelům. Firmě hrozí, že nedokáže využít možností zákonné ochrany před věřiteli, omezit své závazky a překonat svůj úpadek. Manažerům a někdy i společníkům hrozí civilní i trestněprávními rizika. Věřitelům hrozí, že jejich pohledávka nebude uspokojena nebo bude uspokojena v minimálním rozsahu nebo že na ně a jejich statutární zástupce dopadnou specifické sankce insolvenčního práva.
Insolvenční řízení je soudní proces, který má svá psaná i nepsaná pravidla. Procházet jím bez znalosti těchto pravidel je jako chodit kolem propasti se zavázanýma očima. (Pro)aktivní přístup k insolvenčnímu řízení zahrnuje tří komponenty: MOCI, CHTÍT a UMĚT. Jednat MOHOU statutární zástupci dlužníka a klíčoví věřitelé. Jednat CHTĚJÍ zpravidla ti, kterým o něco jde. Soudní praxe ukazuje, že většina těch, kteří MOHOU a CHTĚJÍ jednat, to ale moc NEUMÍ. Od určitého obratu dlužníka (nad 50 mil. Kč ročně) a určité výše pohledávky věřitele (zpravidla nejméně 1 mil. Kč) lze doporučit jediné: Když firma nemá vlastní tým právníků, specializovaných na insolvenční proces, vyplatí se najmout zkušené externí advokáty. Nezaujatý vnější pohled také bývá realističtější než vnitřní pohled, kde často platí, že přání je otcem myšlenky.
Autor je advokátem a insolvenčním správcem se zvláštním povolením.